Airsoft: střílení naslepo... a nebo poslepu?

Proč a jak jsem cestoval?

Mít tak trochu zvláštní kamarády a být sám tak trochu jiný se někdy vyplácí. Vznikají tak velmi nevšední zážitky a situace. Tak například, minulou středu jsem se strašně nudil, škola se tak nějak teprve rozjížděla a já záviděl mým dvěma kamarádům jejich cestování vláčky po celé republice. Slovo dalo slovo, "přesněji tweet dal tweet" a najednou jsem seděl ve vlaku do Pardubic, byl pátek, půl osmé ráno a já zjistil, že jedu do Opavy, vyzkoušet si, jaké to je zahrát si airsoft bez zrakového vjemu.
Než se pustím do airsoftu samotného, věnuji ještě krátký odstaveček cestě.

Normální, zdravý a rozumný člověk by si přece našel z Brna nejrychlejší spoj přímo do Ostravy a odtud dál na Opavu.
Já na to šel trochu jinak, z Brna jsem vyjel směrem do Pardubic, v těch jsem vystoupil, hodinu se procházel kolem hlavního nádraží, půl hodiny mi trvalo najít McDonald's, tu druhou jsem tam snídal. Když se nachýlil čas, přesunul jsem se na nástupiště, ke kterému zanedlouho přijel žlutý krasavec společnosti Studentagency, vlak IC1006 Regiojet, který se konečně ubíral tím správným směrem, na černou Ostravu.
Kromě usměvavé stewardky, která má už v popisu práce být k cestujícím maximálně zdvořilá mě v kupé čekal i můj kamarád Pavel, který jel RJ z Prahy. Okamžitě mi doporučil dát si laté a poté, co nám kávu donesli jsem musel uznat, že to byla volba nanejvýše dobrá.
Jednou větou se zkrátka a dobře dá říct, že cestování na žlutý způsob má prostě svůj jedinečný styl a svou úroveň, kterou se Studentagency snaží dodržovat a udržovat jak to jen jde, včetně kytiček na umyvadýlku na WC.

Opava střelné zbraně a střílení

Plýtvat místem na popisování cest vlakem bych mohl do nekonečna, ale na to tu máme jiné lidi a i já se tím budu zabývat raději na twitteru. Důležitou a tou hlavní částí víkendu byla sobota, kdy jsme zamířili na opavskou střelnici, abychom se vyřádili se svými střelnými kamarády a kamarádkami.
Páteční večer jsme před tím ještě udělali malou přehlídku arzenálu. Nejvíce mě zaujala zbraň AK47, replika známého a slavného pana Kalašnikova. Následována byla opět velmi známou "smrtící" hračičkou, MP5 A3.

Kalach mě zaujal svou velikostí a výkonem, je to zbraň dlouhá a těžká, nosí se obouruč. Ale když se přepnula na dávkovou střelbu, její ratatata mému uchu opravdu zalahodilo.
Zato MP5 se dá klidně nosit v jedné ruce, levačka slouží jen k natahování po výstřelu, střílí se jen po jednotlivých ranách a po každém vypálení se musí zasunout nový náboj ze zásobníku.
V sobotu odpoledne bylo zataženo a první půlku hraní nám skoro pořád pršelo. Nám to ale vůbec nevadilo.
Po příchodu na střelnici a převléknutí se do bojového proběhla tzv. orientační procházka. Taková se provádi vždy po příchodu na nové hrací pole, ať již hřiště při fotbalu nebo střelnici při airsoftu. Nevidomí si prostor projde, udělá si zhruba představu jak je velký, čím a kde je ohraničený a vyhne se tak při hře případné dezorientaci.
Airsoftová střelnice byla rozpůlena na dvě části bariérou z trubek a podobného haraburdí. Ta vedla napříč a rozdělovala hráče na dvě družstva, útok a obránce.
Po delších stranách hrací plochy pak byl na jednom okraji natažen přehrazovací provaz a druhý okraj byl ohraničen strmým valem, který se táhl po celé délce střelnice.
Konec teorií a žvatlání, jde se střílet. Začala první hra, já dostal do ruky MP5 a na ksicht masku a do dvojce kolegu Marka. Marek se mi nějak snažil vysvětlit, že se budem držet ve dvojici a budeme dělat to a to. Výsledkem bylo, že mi po dvou minutách někam zdrhl a šel na vlastní pěst a já? já se totálně zamotal a ztratil.
Do toho začalo pršet, mě najednou kdosi zasáhl, já zaječel "mrtvola" a byl jsem rád, že to zkončilo. Tak nějak mě to celé znechutilo, to že jsem se ztratil a že mi kolega utekl.
Ale druhá hra už byla o něčem jiném. Dostali jsme obrannou půlku za bariérou a já kolegovi natvrdo řekl: "držím se bariéry, ty si lítej kde chceš, já se potřebuju zorientovat a neztratit se." A ono to pomohlo. Sice mě zas zasáhli, ale frustrace byla pryč, orientace se taky trochu zlepšila a déšť už najednou nevadil vůbec.
Dalších pár her už bylo úplně v pohodě, domluvil jsem se vždy s ostatními, kde kdo bude, já si hned chytře zabral stranu buď u hradícího lana nebo u onoho valu, podle kterého se taky dalo dobře chodit a po zvuku jsem se snažil zjistit, kde jsou ty potvory, co se nás snaží oddělat.
Po první půlce ve znamení MP5 přišlo občerstvení, Rovněž došlo k různým čachrům se zbraněmi a mě se najednou ocitl v ruce velice zajímavý a velice nádherně vyhlížející štěkavec... sám veliký pan Kalašnikov.
Počáteční dezorientace byla dávnou minulostí, déšť už taky a pomalá, neohrabaná MP5, která se pořád musela otravně natahovat zmizela kdesi mezi ostatními střelci. Vyzbrojen AK47 jsem vyrazil na první hru druhé půle. Držel jsem se valu, snažil se občas někoho sejmout a sám jsem doufal, že mě nikdo nepříjemně nepřekvapí.
Najednou jsem byl u půlící bariéry a kdesi vlevo, kousek nade mnou se ozývalo ratatata, štěkání dalšího střelce. Snaže se být co nejvíc potichu, škrábal jsem se po valu k němu.
Řekl jsem si, že se zkusím zmenšit a přikrčit se. Začal jsem dávkově pálit, samozřejmě jsem nic netrefil, kolega říkal, že to "lítalo ale velice těsně."
A najednou bum, dostal jsem to do nohy a bylo po hře. Zjistil jsem ale, že s kalašnikovem je velice náramná zábava a mám takový dojem, že pokud se někdy přijedu na airsoft zas podívat, budu s ním chtít opět co nejtěsněji spolupracovat.
A tak to ještě chvíli pokračovalo, někdo trefil mě, někoho jsem občas trefil já. Až došlo na poslední hru, kdy šlo všechno taktizování stranou a my se vydali na misi vyvražďovačka "čti čtyři jdou proti čtyřem v řadách a střílí a kropí a dělají vše pro to, vystřílet druhý tým do posledního". Přiznám se na rovinu, my to vždy na celé čáře projeli.

A co z toho všeho plyne a vyplývá?

Nedávejte zbraně malým dětem, nepodávejte zbraň protihráči hlavní napřed a zkontrolujte, zda je při manipulaci mimo hru zajištěná.
Jinak by se mohlo stát, že dojde k nemilému karambolu a to přece nikdo z nás nechtěl. Zkazilo by to totiž velice nevšední a jedinečný zážitek, který nevidomý člověk z airsoftu má.
Pokud si člověk přizná, že není-li výjímečně dobrý a přesný, je trefení někoho spíše dílem náhody "alespoň já ten dojem mám", může se z airsoftu stát velice dobrá zábava na víkendové odpoledne. Mimo to považuji tuhle hru za takové praktické cvičení orientačních dovedností a taky toho, odhadnout, kde se kdo nachází, jak spoluhráči tak protihráči.
Různé zbraně vydávají různé zvuky z různých stran. Orientujete se podle terénu, podle zvuků pohybujících se lidí a podle zvuků zbraní.
Nemyslím si tedy, že byvch se airsoftu věnoval nějak pravidelně, jezdil do Opavy třeba každý druhý týden nebo tak. Ale jednou za čas přijet, proběhnout se v pěkném odpoledni po střelnici a zažít při tom pocit, jako by jste byli v boji je něco, co rozhodně hodlám udělat.
Pro nevidomé kolegy, kteří toto budou číst a chtěli by střílení zkusit, tu mám osobní radu na závěr. Nečekejte, že vám to půjde okamžitě samo. Je potřeba mít dobrý orientační smysl, zápal pro věc, být tak trochu zapálenec a nadšenec a být ochotni akceptovat, že je to vše jen taková akční uvolňovačka na dlouhé odpoledne. Garantuji vám jediné, nudit se u toho rozhodně nebudete. A ještě se pocvičíte v orientaci, což se rozhodně hodí vždy a všude.
A pro vidící publikum tu mám taky jednu poznámku na závěr. Pokud článek nestačí, přijeďte se podívat do Opavy. Uvidíte něco, co jste ještě neviděli a možná časem dojde i na to, že si vyzkoušíte hrát airsoft s maskami, přes které není vidět proti lidem, kteří nevidí už tak nějak... no řekněme od přírody.
Pavel Ondra