V pátek 27. dubna jsem se v doprovodu své mámy vydal na poznávací výlet do hlavního města Francie.
Co vše jsem tam zažil, kde všude jsem byl a koho jsem tam potkal?
Na tyto otázky se pokusím zodpovědět v mém prvním cestopisném článku.
Na plzeň vávro, na Plzeň!
Cesta začala v Brně u Janáčkova divadla odkud nás dva mladí a velmi výřeční řidiči dovezli do Prahy na ÚAN Florenc.
Po cestě jsem se toho dověděl spoustu o jisté kamarádce pánů řidičů, které přezdívali lízátko.
Na sedadle u předních dveří nelze prostě nic přeslechnout.
Po výstupu v Praze nás málem porazilo vzkutku tropické vedro, hned v zápětí vystřídané klimatizovaným prostředím dalšího autobusu, jehož cílem byla Paříž, s mezizastávkou na hraničním přechodu Rozvadov.
Vybaven řízky, plechovkou piva, netbookem, mobilem a externí nabíječkou jsem byl připraven na asi jedenácti hodinovou cestu přes Česko, Německo až do Francie.
O cestě v autobusu se toho moc napsat nedá.
Průvodkyně mluvila, já se snažil uspořádat si svůj elektronický nepořádek tak, aby se mi co nejpohodlněji četlo a vyrušení přišlo až ve chvíli, kdy se jistý spolucestující naší průvodkyně zeptal, jako by se nechumelilo: "Prosím vás, paní, ty cedule na Eiffelovce budou doufám česky?"
Někdy v šest ráno jsem se probudil z noční stuhlosti a začal se zas hýbat, abych zjistil, že většina autobusu tvrdě spí a že to vypadá, jako by venku pršelo, "oni ti pánové z yahoo fakt asi s tím deštěm ve Francii nelhali."
Sobota, den první
Po příjezdu do Paříže jsme, jak se říká, šli rovnou na věc.
Autobus nás vyhodil přímo u Eiffelovy věže
Tour Eiffel
Tam jsme byli jako první a měli jsme opravdu štěstí, během té hodiny, co jsme čekali na otevření se za námi vytvořila opravdu neskutečně dlouhá fronta.
Výstup na věž probíhal velice hladce, u kontroly si zřízenec všiml bílé hole, tak nás pustil vedlejším vchodem a nemuseli jsme tak stát další frontu.
Po vyšlapání schodů do druhého patra jsme byli docela udýchaní a tak přišlo na to, na co přijít muselo, totiž fotografování o sto šest.
Do třetího patra už jsme nakonec nešli, výtah, který jel nahoru jsme prostě nemohli najít, pořád jsme viděli jen ten, co jede dolů a tak jsme to nakonec vzdali.
Naštěstí si nemusím zoufat, ve třetím patře bych nic zajímavého určitě neviděl a průvodkyně zjevně také ne, nad Paříží byla totiž dosti hustá mlha.
Po návštěvě Eiffelovy věže se celá skupina vydala na plavbu po Seině.
Této aktivity jsem se vzdal, chápu jistě vidící lidi, že výhled na paříž z řeky je určitě zajímavý, ale my se svou průvodkyní jsme se shodli na tom, že bych z toho měl asi podobný zážitek, jako vyjet si na parníčku na přehradě, totiž žádný.
Místo toho jsme tedy brouzdali po městě a úplně čirou náhodou jsme někde poblíž přístaviště narazili na velmi útulnou a výjimečně i levnou kavárnu
Pret a Manger
Obsluhovala nás tam studentka, která uměla výborně anglicky a znala dokonce i česko, samozřejmě hlavně Prahu.
Pak jsme se u mostu
Pont de l'Alma
setkali se zbytkem skupiny a kolem památníku havárie princezny Duiany
Flamme de la Liberté
jsme zamířili ke katedrále
Cathédrale Notre-Dame de Paris
Mezi tím začalo docela dost pršet, tak jsme se uvnitř katedrály zdrželi poněkud déle a po dni plném chození jsme si tam i řádně odpočinuli.
Poté nám dala naše průvodkyně nějaký čas volno a poradila nám, kde se relativně levně najíst, čehož jsme velice rádi využili ve čtvrti plné různých stánků, restaurací, jídelen a fastfoodů.
A pak už konečně hurá na hotel, první den byl za námi.
Neděle, den druhý
Zbytek skupiny měl v plánu zámek Versailles a přilehlé zahrady.
Já a máma jsme si udělali individuální program, neboť jsem měl vážné obavy, že v zámku by toho pro nevidomé asi moc k prohlédnutí nebylo.
Od hotelu do centra nám jel příměstský vlak RER, obdoba brněnské IDS, ale čistší a o dost modernější.
Jedinou vadou na kráse těchto vláčků je absence hlášení zastávek.
Vystoupili jsme na zastávce
RER Musée d'Orsay [C]
a před námi se otevřelo historické centrum paříže se dvěma velkými muzei co by kamenem hodil.
Orsaj jsme vypustili, impresionistické obrazy mě vážně nezajímají.
Naše kroky tedy vedli ke druhému muzeu a pyramidě, kterou tam přistavili jako moderní vstup
Pyramide du Louvre
Aneb pyramida u Louvru je stavba velmi zajímavá, uvnitř jsem si připadal jako na nějakém šíleně rušném nádraží, kde jsou davy lidí a rovněž horko k zalknutí.
U pokladen nás čekalo velmi příjemné překvapení, nevidomé pouští do Louvru zdarma a navíc mohou navštívit zvláštní haptickou expozici, kde jsou vystaveny modely některých velkých exponátů z muzea, včetně braillských popisků, bohužel ve francouzštině.
Musée du Louvre
Je velice rozlehlé muzeum, má dvě křídla a spoustu chodeb, schodišť a výstavních sálů.
Navíc se po celé budově motají davy turistů všech národností a najít tak jednu zastrčenou místnost s hmatovou výstavkou nebylo nic lehkého.
Nic méně nakonec se podařilo a já si tak mohl prohlédnout kopie různých soch či reliéfů, jejichž exponáty se nacházely jinde v muzeu.
Z Louvru jsme zamířili kolem
Obélisque de la Concorde
přes velice dlouhou a velice rušnou ulici
Avenue des Champs-Élysées
kterou bych přirovnal k dosti delší a šílenější verzi České v Brně.
až jsme se dostali k vítěznému oblouku
Arc de Triomphe
který jsme si prohlédli a poblíž něhož jsme nasedli na metro a vydali se směrem na kopec Mont Martre.
Počasí se během odpoledne umoudřilo a nad Paříží bylo větrno a slunečno.
Kopec byl v obležení turisty a to takovém, že se tam nedalo prakticky hnout.
Od úpatí až prakticky na vršek vede široké a dlouhé schodiště, po kterém proudí všemi směry obrovské davy lidí.
Zdejší zvláštností jsou různí umělci, kteří na podestách na schodišti provozují své, většinou hudební umění.
Dole byla partička, co hrála na kytaru, flétnu a harmoniku, o něco výše prozpěvoval jakýsi černoch a ještě dál si zařídil místečko mládenec, který zpíval různé známé písně v různých jazycých, čímž si získal pozornost nemalého počtu turistů všech národností.
Na vrcholu nás už pak čekala bazilika
Basilique du Sacré-Cour
ve které bylo opět narváno a ve které zrovna probíhala mše, takže jsme se zdrželi jen na chvíli na okraji davu.
Pondělí, den třetí
Ráno jsme začali cestou autobusem, který nás dovezl až ke vchodu do
Disneyland Paris
Dostali jsme plánek a začali se rozhlížet kudy kam.
Vchod do parku byl veliký a místo chodníků zde byly pro urychlení davů jezdící pásy, podobné jako bývají na velkých letištích.
Sluníčko svítilo, všude bylo plno lidí, hlavně samozřejmě těch nižšího věku.
Podle popisu vypadá pařížský disneyland jako z jiného světa, tak moc pohádkového, až už působí kýčovitě a uměle.
Všude samá veselá hudba, sestříhané keříky, kytičky, repliky různých pohádkových staveb a tak dále a tak dále.
Jediné, co mě osobně zajímalo, byly čtyři, již dopředu vyhlédnuté atrakce, které dle tipů od lidí na foursquare stojí opravdu za to.
První z nich byla
Space Mountain: Mission 2
Šlo o horskou dráhu, která měla navozovat pocity při startu vesmírné mise, o což se její autoři snažili i díky zvukovým efektům, které byly během velice rychlé jízdy slyšet.
Hodnotím jako velmi povedené a velmi efektní, o což hlavně podle mě autorům šlo.
Druhou atrakcí byla jízda na loďkách ve stylu
Pirates of the Caribbean
Jízda byla delší a zajímavá hlavně svým zpracováním, jak zvukovým tak i tím uměleckým, jak vyplynulo z detailního popisu mé průvodkyně.
Plulo se něčím, co mělo připomínat vrak lodi na kterém se bojuje "zněla dělostřelba", následně jeskyní, ve které sídlili lumpové "opilecké hlasy a kostry visící ze stropu" a nakonec i pirátským městečkem "hudba, opilecké hlasy a kvokání slepic na trhu."
Cestu zpestřily dva krátké vodní sešupy a já osobně hodnotím atrakci jako velmi dobře zpracovanou, autoři si vyhráli se všemi možnými detaily.
Přestávku jsme si udělali v restauraci s africkými motivy, všude kam se člověk podíval s přiléhavým názvem
Restaurant Hakuna Matata
ve které dokonce hrála hudba z Lvího krále.
Druhé dvě atrakce, na které jsem chtěl jít zde odkazovat ani nebudu, jelikož ve mě nezanechaly zrovna příjemné pocity.
U atrakce Big thunder mountain nás totiž nemyle překvapila místní zřízenkyně se zprávou, že zdravotně postižené samotné na atrakci nepouští.
Což znamenalo, že je po srandě, jelikož moje průvodkyně na pouťové atrakce nemá vůbec žaludek.
Chápu samozřejmě, že kdyby jim na atrakci došel někdo na vozíku, o berlích nebo někdo, kdo vypadá od pohledu nějak řekněme mentálně postižený, zřízenkyni bych pochopil.
Nevidomí lidi ale většinou s pouťovými atrakcemi problém nemají a pokud mají, jsou přece zodpovědni sami za sebe a ví, kam můžou nebo nemůžou lézt.
Zkrátka a dobře mi to zas připadá jako takové to házení všech do jednoho pytle, někdo napsal zdravotně postižení nesmí a hotovo.
U druhé atrakce, Indiana Jones se tato situace samozřejmě opakovala.
Zbytek dne jsme tak nakonec ztrávili v parku na lavičce, pojídali jsme banány a sledovali závěrečnou večerní přehlídku různých pohádkovýcjh bytostí, kterých bylo strašně moc a které, dle slov mé průvodkyně vypadaly příšerně naparáděně a kýčovitě.
Ale pro děti to byl asi zážitek, Mickeyho žerou děti dnes stejně, jako před lety.
Úterý, den poslední
Domů jsme vyrazili v pondělí večer a někdy v půli dopoledne úterka jsme dorazili do německého městečka Amberk, kde jsme se na delší dobu zdrželi v aquaparku
Kurfürstenbad
Vody nám už bylo opravdu třeba, cesta busem je vážně něco, co se prostě musí zažít... A nebo raději ne.
A pak už hurá přes zbytek Německa směrem na Rozvadov, Prahu a nakonec i Brno.
Závěr
Paříž se mi líbila velice.
Nebýt docela špatného počasí v první půlce pobytu, vychutnal bych si výlet možná ještě lépe, ale i tak jsem spokojen.
A za mou spokojenost určitě nemůže fakt, že se mi při checkování na foursquare podařilo získat pár nových odznaků a udělat nový rekord v bodovém hodnocení.
Oficiálně touto cestou také děkuji průvodkyni Jitce Rýdlové, jejíž výklady byly velice poutavé a zajímavě podané, je vidět, že se v Paříži opravdu vyzná.
PS: Odkazy u jednotlivých míst vedou přímo na foursquare venue, kde si můžete přečíst tipy a prohlédnout fotky uživatelů, kteří se tam checkovali.
PS2: Doufám, že se do Paříže ještě někdy podívám.
Pavel Ondra
