Autobusová kavárna potmě

V tomto krátkém článku bych rád zrekapituloval sobotní odpoledne v Hradci Králové, věnované návštěvě mobilní kavárny potmě, kterou provozuje Světluška - nadační fond Českého rozhlasu. Kavárna po tmě jako taková, je kavárna, do které chodí vidící lidé, aby si vyzkoušeli, jaké to je, být v totální tmě, jako to mají nevidomí lidé. Návštěvníky obsluhují zrakově postižení číšníci a podle toho, co slýchám z různých zdrojů je návštěva kavárny pro vidící veřejnost velmi zajímavý a nevšední zážitek, bráno v pozitivním slova smyslu.


Mobilní kavárna byla letošní novinka. Autobus, ve kterém byla umístěna, objížděl celé září republiku. Zastavil vždy na pár dní a pak jel zas dál. Jak se pije káva poslepu si tak mohli vyzkoušet lidé z Prahy, Ostravy, Brna, Jičína, Hradce Králové a příští víkend se kavárna nakonec zastaví i v Písku.

Já sám jsem v kavárně po tmě nikdy předtím nebyl. Minulý víkend se mi ale naskytla možnost navštívit autobus v Hradci, a tak jsem nemeškal a v sobotu si udělal celodenní výlet do východních Čech.
Ne tedy, že bych já sám nějak moc toužil po tom pít kávu po tmě, ale v Hradci mám známé a ti o kavárnu zájem projevili. Navíc jeden z dvojice žije v Česku teprve 14 let, původně je z Anglie, kde nic takového nikdy nepotkal a proto není divu, že ho kavárnový autobus zaujal.

Před autobusem se odpoledne utvořila docela dlouhá fronta a tak jsme si čekání krátili tím, že si naši vidící kamarádi zkoušeli různé brýle na simulaci zrakových vad či se seznamovali s tím, jak vypadá hra Člověče nezlob se! uzpůsobená pro nevidomé. Než na nás přišla řada, byli jsme ještě upozorněni na to, abychom si vypnuli všechny telefony a podobná zařízení, jejichž svítící displeje by mohly tmu v kavárně negativně narušit.

U vstupu do autobusu nás čekala slabozraká průvodkyně Dana, která nás upozornila znova na vypnutí telefonů a instruovala nás, jak se má kdo koho chytnout, aby se jí ten náš čtyřčlenný miništrúdl v autobusu někde nerozpojil či se někdo nezranil a podobně.
Do autobusu jsme tedy vstoupili v zástupu za sebou a po projití závěsem a dveřmi jsme byli postupně po jednom usazeni na svá místa. Poté k nám přistoupila usměvavá číšnice a přijala naše objednávky. Kamarádka mezitím zjistila, že když nevidí, nějak víc začíná vnímat hlasy lidí kolem a jako by jí to dodalo na sebevědomí, rozpovídala se ještě více než venku, což u ní v praxi znamenalo, že mluvila nejvíc ze všech. Oproti tomu její přítel z Anglie nemluvil skoro vůbec, bůhvíproč, nejspíš si asi vychutnával tu nezvyklou atmosféru.

Odpoledne v kavárně uteklo rychle a když jsme vyšli, opět ve štrúdlu, z kavárny ven, zjistili jsme, že se dalo do deště. Naši známí byli spokojeni, dle jejich slov to pro ně byl velice příjemný a nevšední zážitek. Mně se odpoledne také líbilo, v kavárně jsem také potkal pár známých, jak ze školy, tak z fotbalu.

A na závěr, pokud by vás zajímal pohled na kavárnu po tmě z druhé strany, přikládám link na blog Boženy Gogolákové, která v kavárně dělala obsluhu. Seriál kavárna po tmě na jejím blogu stojí určitě za přečtení, další díly by ještě měly dle jejích slov přibýt.

Pavel Ondra